VŠICHNI JSME HO CHTĚLI

Vyčerpávající vedra, jenž nás sužovala řadu dní jsou pryč, je tady déšť. Kap, kap... Na rozpálené chodníky měst dopadají první kapky, jako předvoj něčeho většího. Tak dlouho očekávané kapičky vody, jenž se po dopadu na vyprahlou půdu rozstříknou na milion menších. Dusným tichem se tichounce blíží šepot přicházejícího lijáku, na louce to vzrušeně zašustí a rozléhající se hřmot bouřkových mraků, tam vysoko v nebesích, dává příslib, že déšť bude trvalejší. Bylo na čase! Nikdo by delší tropy snad už ani nevydržel. Všichni se radují! Statné lípy tvořící alej absorbují životodárnou tekutinu každým milimetrem svých listů. Se stejným odhodláním, jako se divukrásná orchidej dere skrz hustý porost pralesu k životodárnému slunci, míří vzhůru i doposud skomírající tráva. Radostné písně ptáků zní krajinou jako oslava životodárné vody padající z nebe na znamení, že je déšť vřele vítán. Už je dobře! Déšť uspokojil nutkavý pocit žízně a svým laskavým dotekem zhojí i hluboké trhliny na polní cestičce za lesem. Jen mlžný opar, vznášející se nad povrchem, připomíná úmorná vedra, jenž potrápila každého z nás.

-MaN-